Promotér IAF Petr Ondruš před rozlučkou: Lucerna je pro to ideálním místem

Začínal v plaveckém bazénu, ale na prahu dospělosti přičichnul k bojovým sportům a bylo rozhodnuto. Po téměř pětadvaceti letech se kariéra Petra „Pína“ Ondruše uzavře ve středu 29. prosince na galavečeru v Lucerně. „Platí to pro zápasení ve velkých rukavicích,“ říká ve velkém rozhovoru pro Bojová umění ­ Fighter's magazin nyní už více trenér, a hlavně promotér než aktivní bojovník.

Jak ale sám přiznává, ještě jeden zápas v postoji měl v hlavě delší dobu. A když přilétla nabídka od kamaráda a shodou okolností promotéra Lucerny – Matouše Rajmonta – aby se ještě jednou postavil do ringu právě v Mekce bojových sportů u nás, kývnul.

My vám nyní celý rozhovor nabízíme také. Mimo jiné také pro to, že Lucerna prostě a jednoduše bude a také pro to, že náš „Píno“ je připraven zakončit kariéru vítězně.

Co ti na vaši dohodu řekli doma?
Nadšenost, jako vždy. (směje se) Ne, sklidil jsem celkem pozitivní reakce. I doma mi řekli, že bych měl kariéru nějak zakončit.

Bojovníci z respektu k Lucerně do ní rádi směřují své derniéry. Ale například Jirka Apeltauer či Michal Dufek jsou důkazy, že se jim prostě loučit nechce. Co ty? Nepohltí tě to zase náhodou?
Doufám že ne. (smích) Prostě v K-1 a ve velkých rukavicích to už bude opravdu definitivní tečka.

Opravdu to bude poslední zápas Petr Ondruše?
Jak jsem řekl, v K-1 ve velikých rukavicích stoprocentně ano.

Cítíš vůbec ještě nervozitu, byl jsi dříve trémista? Někdo tvrdí, že je správně, když ji před zápasem cítíš, protože to ukazuje, že ti na tom záleží.
Nikdy jsem přehnanou nervozitou netrpěl, spíš naopak. Docela jsem si zápasení užíval. Ale jde vždy o souhru několika faktorů najednou a když se to sejde, pak je to paráda a nemůže mě porazit ani vlak. (směje se) Na poslední tři zápasy jsem využíval coby mentálního kouče Daniela Landu. Ne, že bych ho potřeboval, ale to si myslí v této situaci asi každý, kdo má své ego někde na hodnotě několikanásobného mistra světa ve všem možné. A je strašný rozdíl zápasit patnáct let zpět a nyní. Dříve nebyly sociální sítě, lidi se vám nedostali různými hejty a komentáři pod kůži tak, jako nyní. Teď mi každý mlaďoch napíše, jaký jsem debil a co jsem udělal špatně. No, a právě na to musíte být správně nastaveni, připraveni. Každého to může semlít úplně jinak. Právě od toho je mentální kouč, který vám řekne, na co si dát pozor, co si připouštět a co naopak už ne. Byla to pro mě novinka, a přestože jsem dva z těch tří duelů prohrál (s Vémolou a Kinclem), tak mi Dan rozhodně pomohl. A s klidným srdcem mohu říct, že to bylo správné rozhodnutí.

Už jsi to zmínil na scéně jsi nějaký ten pátek. Jak se za těch minimálně dvacet let změnila?
To za ještě delší dobu, první duel v klasickém boxu jsem měl v roce 1998. Až pak jsem začal s kickboxem, kde jsem první titul udělal v roce 2004. Co si budeme povídat, od té doby šlo vše strašně nahoru, včetně výkonnosti borců. Máš jiné tréninkové metody atd. atd. Vždyť já první titul vyhrál s třemi tréninky. Ale týdně. A dobře, ještě dvěma fotbaly k tomu. (směje se) V MMA jsem měl první zápas v roce 2005 a od té doby se ten sport šíleně proměnil. Já v roce 2008 na KSW – Elimination 2 bojoval s Mamedem Chalidovem před deseti tisíci lidí. Tady jestli chodil tisíc fanoušků, tak to bylo hodně. A pak se to zlomilo a šlo nahoru tam, kde je to dneska.

Já si to tehdy nesmírně užíval, mohu myslím i dost porovnávat, protože jsem tehdy zápasil ve všech disciplínách – kickboxu, thajském boxu, sandu i MMA. Sbíral jsem zkušenosti po celém světě. Také proto mohu myslím tvrdit, že je naše odborná veřejnost pořád trochu pozadu proti celé Asii, Holandsku či Skandinávii. Dle mého přišel u nás zvrat s příchodem Conora McGregora na scénu a pak s návratem Karlose Vémoly do Česka.

Najednou i obyčejný člověk začal vnímat MMA jako sport, těšil se třeba i na náš souboj s Karlosem, který byl hodně vyhecovaný a o kterém se hodně psalo. Já na trashtalk a hecování moc nejsem, ale tehdejší produkce XFN nás do toho tlačila, chtěla to po nás a myslím, že to přineslo své ovoce. Lidi si mezi námi vybrali dle svého oblíbence a toho zlého, toho zmetka. Ale nám to nevadilo, dělali jsme jen svoji práci a myslím, že dobře. Ostatně nám tehdy lidé z XFN říkali, že i ty špatné emoce vám přinesou sledovanost. Už pak ale nikdo neřešil, že se nám někdo na všech možných sítích nadává, že mě i mojí rodině vyhrožují smrtí, nebo nám ji přejí.

Bylo to na určité hraně, dnešní společnost miluje show, miluje bizarnosti možná více než samotný zápas, samotný sportovní výkon. I když si myslím, že také to se změnilo. Jak lidi více a více začínají MMA u nás rozumět, tak si je získává a milují ten sport jako takový. A to mě baví.

Poslední roky už z pozice promotéra organizace I Am Fighter, které šéfuješ spolu s bývalým elitním českým boxerem Ondrou Pálou.
Ano, je to tak. A hodně mě to baví, jen je to v současné koronavirové době nesmírně těžké, když vám především politici hází klacky pod nohy. Snažíme se mladým talentům předávat zkušenosti tak, aby se měli lépe než my před těmi patnácti, dvaceti lety. Ukazujeme jim cestu, jak se prodat, jak být ještě lepší a komplexnější bojovník, sportovec.

Mimochodem, když se ještě vrátíme ke K-1, ve které budeš v Lucerně bojovat, jak se proměnil tento sport? A jak thajský box?
Bohužel zůstaly trochu pozadu, pokud se nebavíme o největších světových organizací v čele s Glory. Pro thajský box to platí ještě více. Přesto věřím ve změnu k lepšímu, ten sport miluji. Bohužel ten současný trend je hlavně o agresivitě a tvrdosti a když už někoho muay thai zajímá, tak v malých rukavicích, což je fakt masakr. Zrovna tento víkend (konec října) jsem viděl pár skvělých zápasů v rámci galavčer DNF Vlada Moravčíka na Slovensku. Ale zájem o ten sport není, přitom já ho mám hrozně rád, myslím si, že je to prostě správný, tvrdý chlapský sport!

A jak se za těch více než dvacet let změnil Petr Ondruš? Přece jen tvá pověst z let minulých není úplně nejlepší. Lituješ z dřívější doby něčeho?
Změnil jsem se hodně a je to logické. Stárnu, mám rodinu, jsem moudřejší. (usmívá se) Co se týče té minulosti, vycházel z mých stále se opakujících stejných chyb. Jsem veskrze strašně hodný člověk a když se z někým skamarádím, což u nás sportovců je po pár trénincích, tak mu začnu hned důvěřovat a jsem pro něj udělat maximum možného. A kolem toho se točily všechny mé problémy. Věřil jsem často lidem, kteří mě poté přivedli do průseru. Zároveň jsem byl také naivní. Respektive věřím ve spravedlnost a na to jsem v našem státu častokrát dojel.

Coby sportovec nerozumím tomu, proč by nemohlo jako dříve platit heslo „oko za oko, zub za zub“. Když mi někdo rozbije auto, a ještě ho vykrade, tak si prostě zaslouží dostat přes hubu. Tak to prostě je a za tím si stojím. A že třeba bere drogy, to je činy nesnižuje, spíše naopak. Sám jsem velký odpůrce těchto věcí, sám jsem třeba nikdy ani nekouřil. Ale jestli si čtenář bude myslet, že by se zachoval v podobných situacích jinak, tak pak ano, je chyba nejspíše ve mně. Já ale prostě nikdy nebyl z těch, kteří by chodili žalovat, vždy jsem si řešil své problémy sám. To jsem já, Petr Ondruš. Ale asi jsem se nenarodil do správné doby. (pousměje se)

A co se týče kariéry sportovce, změnil bys něco?
No, kdyby mi teď bylo dvacet, tak bych snad ještě něco světu ukázal.

Když už vzpomínáme, tak IAF se vrací časem galavečerem IAF 3 v Kongresovém centru (koná se 13. listopadu po uzávěrce tohoto čísla, pozn. redakce). Vím, že ve hře bylo více míst, proč nakonec vyhrál Kongresák?
Protože je to skvělé místo pro bojové sporty. Super akustika, výborný výhled a dostupnost pro všechny ať s autem, nebo bez.

A jaké jsou tvé další promotérské plány spolu s Ondrou Pálou? Jaké si kladete cíle, kde byste chtěli být třeba za dva, tři roky?
Naše cíle jsou jednoduché – dělat to, co nás baví a zároveň tím pomáhat těm, kdo bude mít zájem. Pěkné večery pro lidi, rozvíjet mladé amatéry a dávat možnosti ke zdokonalování.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch? Je to projekt Streetfighter? Ten sice někteří možná kritizovali, ale obecně byl přijat v koronavirové době pozitivně, měl skvělou sledovanost, bavil.
Je fakt, že Streetfighter byl někým hejtován, ale čísla sledovanosti O2 TV ukazují něco jiného. Bylo to deset večerů, kdyby to byl špatný projekt, tak jdou dolů, což se nedělo. Jak už jsem říkal, lidé milují trochu té show, něco neobvyklého, nového. Streetfighter byl v době covidu jedinou možností, jak dát klukům zápasy a také sledovat. Když uděláte amatérské mistrovství republiky v MMA, nebo nějaký amatérský turnaj, přijde pár lidí, o televizi si můžete nechat zdát, protože to na podobnou akci nikoho netáhne. Vyjma odborné veřejnosti. Když ale zasadíte ty samé bojovníky do jiného prostředí, které vypadá drsně, kluci dostanou instrukce, jak se mají v televizi prodat, široká veřejnost je nadšená. A zápasníci také, protože najednou se jejich podporovatelé i sponzoři mohou prodat před televizními kamerami, v lákavém čase. Takže v konečném důsledku jsou spokojeni všichni.

Ale abych ti odpověděl na otázku. Za náš největší úspěch považuji to, že nám fanoušci díky oné sledovanosti dovolují dělat to, co nás baví. Tedy podporovat mladé talenty, dělat velké turnaje, kde už nemáme jen profíky, ale zapojujeme více a více také amatéry, aby si zvykali na tlak diváků, televize, sociálních sítích, což je v jejich kariérách posouvá. A také to, že nás zajímá čistě sport, takže se nemusíme obávat (a řešit) ovlivňování výsledků.

Na konci října se uskutečnila prezentace nové slovenské organizace RFA. A její spolumajitel Boris Marhanský už to začal schytávat od Oktagonu. Co na to říkáš?
Jsem za ně rád, každá konkurence je dobrá, navíc s nimi lze komunikovat. A co se týče Oktagonu, od něj to schytává každý hráč na česko-slovenském trhu, na tom není nic překvapivého.

Myslíš, že jde od Ondry Novotného třeba i o marketingový tah? Konkurence opravdu není na škodu, a kdyby se mu podařilo dostat „pod kontrolu“, tak je to pro něj ještě lepší…
Myslím, že tomu tak není, ale to nám ukáže až čas.

Proč vlastně IAF do přímého souboje s Oktagonem nikdy nešlo. Tahali jste se o Tadeáše Růžičku, ale nakonec celý sport tak trochu vyšuměl a Růžička zápasí v barvách Oktagonu…
Nebyl to jen Tadeáš, byl to i Tomáš Fiala, Vladimír Lengál, Petr „Monster“ Kníže. Koncem loňského roku jsme nebyli schopni dělat žádné turnaje a my nechtěli kluky brzdit. Sami víme, jaké to je být bez zápasů, říkám to furt, že jsme sportovci. A je fakt, že jsme čekali, jak se k tomu Ondra (Novotný) a Oktagon postaví, zda přijde nějaká kompenzace, o které jsme měli jednat, ale nikdo nikdo se od nich neozval.

S ohledem na už zmíněnou tvoji minulost to může být ožehavější téma, ale musím se zeptat: Škodí dle tebe bojovým sportům u nás u širší veřejnosti, sponzorů, že v zákulisí stále zůstávají některé kontroverzní osoby?
Nevím, o jaké minulosti pořád mluvíš, asi o mě víš ještě víc, než jsem vůbec reálně zažil. (Směje se) Ne, tuším, kam míříš a myslím, že bez některých lidí (zákulisních hráčů, kteří ten sport milují), by to zatím u nás prostě nešlo. To se ale může také změnit. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby do toho netahali tu špínu, na kterou jsou zvyklý ze svých byznysů.

Mluvil jsi o vyhajpovaném souboji s Karlosem Vémolou. Jak na něj ty sám vzpomínáš? Velká očekávání, ale nakonec relativně rychlý konec…
Zase tak rychlý to nebylo, zbývalo mi devatenáct sekund od konce prvního kola a tím i vyhraného zápasu. (směje se) Sám řekl, že kdyby se duel přehoupl přes první přestávku, tak by to už neudýchal.

Dobře. Jaké jsou zápasy, na které nejvíce vzpomínáš? Máš jich na kontě opravdu hodně.
Hrozně rád vzpomínám na pár zápasů, většinou pyramidy v Polsku. A je jedno, zda v K-1, nebo MMA. Naopak nerad pak vzpomínám na duel K-1 v Maďarsku, který jsem prohrál. Vzal jsem ho tehdy dva dny předem, a ještě tam jsem jel strašně ožralý. S kamarády jsme slavili něco výjimečného a já během toho trenéru Macháčkovi ten duel potvrdil. Nebyla to dobrá volba. (smích)

29. prosince se vrátíš na místo, kde jsi před sedmi lety porazil Petra Kareše. Jak na něj vzpomínáš? Když jsem si při přípravě na rozhovor pouštěl, tak bylo zvláštní slyšet Michala Frabšu říkat v jedné větě vaše jména. A hlavně slyšet lidi na tu větu reagovat potleskem.
Lucerna je obecně legendární. Je to takový svatostánek boxu, K-1 i muay thai. Stejně tak je legendární Michal (Frabša). Je to takový Google, nebo „Seznam, najdu tam, co neznám“ na bojové sporty. Pamatuje a ví snad úplně všechno. No a k zápasu s Karešem. Vzpomínám na něj jen v dobrém. (úsměv)

A chystáš pro rozlučkový zápas ve velkých rukavicích v Lucerně něco speciálního?
Samozřejmě, že ano, máte se všichni nač těšit.

Ještě na závěr: Lucerna je fanoušky milována, bojovníky také, ale zároveň ji nenávidí, protože musí držet dietu během vánočních svátků. Co ty? Jak se na tuto část přípravy těšíš?
Já jsem zažil snad nejhorší Vánoce před zápasem s Kinclem (27. prosince 2018), na který jsem hubnul třináct kilo. Takže jsem tehdejší svátky vlastně zrušil.

Plány na 30. a 31. prosince 2021 máš jaké?
Pojedu s kamarády a jejich rodinami na hory. Jednoho z kluků znáš dobře i ty, jmenuje se Vasil Ducár.

PETR „PÍNO“ ONDRUŠ
Datum narození: 27. září 1980
Rodinný stav: ženatý, manželka Michaela, tři děti (Petr 12 let, Jakub 8 a Darek 1)
Tým: SK TKBC PRAHA
Trenéři: Zdeněk Švamberk, Vladimír Písařík, Roman Gomola, Michal Břetenář
Kariéra: od 1998
Sporty: MMA, box, Kickbox, K-1, muay thai (thajský box), sanda (čínský box). Dohromady přes 150 zápasů ve všech těchto bojových odvětví.
Největší úspěchy: 5 x mistr světa v K-1, 1 x mistr světa v thajském boxu, profesionální mistr světa v MMA, MČR v sanda (pro), vicemistr ČR v plavání na 100 metrů prsa.


Naši partneři

ALEA sportswear
Fortuna
Prima Cool